Rozloučení s létem

I když mnoho z nás nechce o konci léta ani slyšet, je potřeba se postavit realitě čelem a přiznat si, že listí už brzy zežloutne, večery se čím dál tím více zkracují a vzduch se začíná ochlazovat. Stejně jako když se poprvé nadechneme na jaře a řekneme si: „Aaach, jaro je tady.“, blíží se pomalu ten den, nebo spíše to ráno, kdy vyjdeme před dům a ve vzduchu bude cítit podzim. Bude svítit zlatavé Slunce, na sobě budeme mít po dlouhé době svetr a v botách ponožky. Ucítíme závan chladu, vlhka, páleného listí a hlíny.

Osobně mám podzim nejraději ze všech ročních období. A to nejen ten zlatavý nostalgický oblak indiánského léta. Ale hlavně ten deštivý, sychravý a větrný podzim. Podzim s velkým P. Než ale převezme vládu můj oblíbenec, řekla bych, že nás čeká ještě pár opravdových letních dní. Ještě chvíli budu smět říkat svému drahému, že má oči jako letní nebe, a přitom bude stačit podívat se nad sebe, aby bylo jasné, co tím myslím.

Spoustu mých známých je z letošního léta zklamaných. Byla zima, dlouho pršelo, nemohli kvůli pandemii pořádně do zahraničí a vůbec, tento způsob léta zdal se jim poněkud nešťastným. A já jim doteď nerozumím. Vždyť takové léto se přesně pamatuji z dětství!

Pamatuji si vlhkou hlínu, letní bouřky, které přišly z ničeho nic, na večer se oblíkala mikina, protože byla zima a voda v rybníce byla studená tak, že kdo se nemrskal jako štika, ten měl za chvíli modrou pusu a musel ven. Těch opravdu tropických dnů bylo za celé prázdniny, že by šly spočítat na prstech jedné ruky. Když bylo hodně teplé léto, tak mohl člověk přidat ještě palec druhé ruky. Ale to bylo vše. Naopak ta extrémně horká a suchá léta posledních let mě doslova ubíjela. Všude prach, vyschlá koryta potoků, hnědá a uschlá tráva …

Copak si všichni ti mudrlanti nevšimli, jak bolestně krásné byly letos západy Slunce? Nevidí snad, jak všechny strouhy a potůčky, tůňky a říčky vesele zurčí chladivou vodou? Jak je v lese zase cítit pryskyřice a slyšet bzukot hmyzu? Že se konečně můžeme procházet bosky po šťavnaté trávě a mechu. Nevím jak vy, ale já se chci procházet bosá.

Děkuji letošnímu létu, že bylo přesně takové, jako dřív, když jsem se na svět dívala z mnohem menší výšky, zato ale s mnohem otevřenějším srdcem. Nesčetněkrát jsem se musela zastavit nad kdejakou krásou, kterou mi příroda na ten den připravila a připadala jsem si přitom zase jako malá holka v teplácích s koleny od hlíny.

Mně se tento způsob léta naopak líbil, dokonce bych řekla, že byl nanejvýš šťastným. Všechno bylo tak nějak opravdovější a syrovější. Rok 2020 nám od počátku připravuje zkoušku za zkouškou. Není od věci se občas zaměřit na tyhle drobné radosti, které nám dodávají ujištění, že ještě žijeme a žít budeme. Silnější než kdy dřív.

S láskou, Pisatelka



18 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše